Jeskyňářská expedice na stolovou horu Chimanta ve Venezuele

 


Autorem článku je RNDr. Radko Tásler


 

Nalétáváme přímo na 500 m vysokou pískovcovou stěnu. Mám pocit, že srážka je nevyhnutelná. Malý vrtulník se čtyřmi lidmi na palubě, batohy na klíně a proviantem v síti tohle prudké stoupání nemůže zvládnout. Ale pilot ví své, není tady poprvé. Když už zavírám oči a očekávám strašný náraz, zhoupne se mi žaludek. Vrtulník chytla neviditelná síla stoupavého proudu a táhne nás to nahoru snad jen dvacet metrů od skalní stěny. Vysokorychlostní zdviž je proti tomu pomalá. Během několika vteřin se ocitáme ve výšce 2.500 m na hraně stolové hory. Svět několik desítek metrů pod námi se změnil do neskutečna. Na první pohled naprostou rovinu porostlou jen občas nějakým roštím brázdí v pravidelných intervalech hluboké průrvy jakoby vytvořené hroty obří vidličky. Pravidelnost a monumentální rozměry zaráží. Nechápu. Ještě mnoho věcí chvíli nebudu chápat.

Trvá den a půl než vrtulník odtransportuje 15 lidí česko-slovensko-venezuelské expedice Tepui 2007 včetně speleologického materiálu a proviantu na 10 dnů pobytu v naprosté izolovanosti od okolního světa. Náš tábor tříčlenného českého týmu bude na jiném místě než tábor ostatních. Budeme prozkoumávat dosud nesestoupenou propast Sima Norte, kde Charles Brewer, nekorunovaný král stolovek a organizátor většiny výprav do tohoto koutu světa, identifikoval dosud neznámý obrovský portál jeskyně. Mně připadá nevděčný úkol - vymyslet místo pro tábor.

Hned při prvním kroku zapadám po kolena do bažiny. Tak tady místo pro stany nebude. A vypadalo to na docela pěkný travnatý porost. Nakonec nezbude nic jiného, než stany postavit na velice nerovných skalních plotnách. Jinde to prostě nepůjde. To ještě netuším, že za tři dny budeme tábor stěhovat blíže k naší průzkumné oblasti, protože se ukazuje, že vody v bažině je sice dost, ale ta pitná je vzdálená 40 minut čvachtání močálem porostlým broméliemy.

 

Volba tábora je nesmírně důležitá i pro průzkum jeskyní. Stolové hory jsou rozbrázděny několik desítek metrů hlubokými kaňony se zcela svislými stěnami. Říká se jim „griety“ a jejich šířka je různá. Každopádně jejich překonání je možné pouze na několika místech nebo se přejít prostě nedají. Musí se často na dlouhé vzdálenosti obcházet. Sebelepší místo na tábor odříznuté od okolí grietami je k ničemu a jeho určení je nejlepší podle satelitních nebo leteckých snímků.

 

Jeskyně byly hlavním cílem naší výpravy, tak hurá pod zem. Nebylo to však tak jednoduché, jak jsem si představoval. Naivně jsem se domníval, že budeme jenom chodit a objevovat ohromné tunely a lezecké „nádobíčko“ pro pohyb na laně ani nevytáhnu. Toho mám až nad hlavu z Julských Alp, kam jezdíme každý rok. Opak je pravdou a teď tady s Markem a Ríšou sedíme pod spalujícím tropickým sluncem a vymýšlíme, zda vyvrtanou díru pro roztažnou kotvu ještě utěsnit epoxidovou pryskyřicí nebo ne. Ve vápencích to potřeba není, ale v relativně měkkém a drolivém pískovci si nejsme jisti. Slanění do hloubky vypadá jednoduše tak do hloubky 30 m, potom je stěna přerušena plošinou s hustým porostem bromélií a nějakých dřevin. Nahnuti přes hranu s Ríšou pozorujeme, jak Marek dojíždí po laně do hustého porostu a ohání se mačetou. Trochu se bojíme, že si sekne do lana. Naštěstí se mu podařilo prosekat cestičku bez jakékoli újmy, vystrojuje kotvou druhou hranu, věší lano a mizí dalších 80 m dolů. Dobu čekáme, než přichází pokyn, že ho můžeme následovat.

 

Vchod do neznámé jeskyně je monumentální. Vlastně to jsou dva portály vedle sebe široké 30 m a vysoké přes 10 m. Hned na začátku nedávám pozor a po kolena zapadám do díry s nahromaděným prachem z uschlých a rozložených mechů, řas, plísní a kdoví čeho možného. Všechno okolo se halí do oblaku prachu. Připadám si jako kdybych spadnul do obrovské píchavky. Okamžitě vytrhávám triko zpod kombinézy a cpu si ho na obličej. Snad jsem toho moc nevdechl. Je to prý dobrý zdroj zárodků různých tropických cizopasníků.

Sestupujeme po strmém kamenitém svahu a pokračujeme rozměrným tunelem do nitra stolovky. Naše světla tak-tak prosvítí chodbu. Jeskyni objevujeme trochu netradičně. Vzhledem k nedostatku času ji budeme muset hned mapovat a pokusíme se něco i nafotit. Tedy všechno bude najednou. Ohromné prostory to umožňují. Tunel nabývající stále větších a větších rozměrů vede stále dopředu. Několik odboček necháváme na další den, ale přece jenom do jedné nahlížíme. Z každého vchodového portálu vede totiž samostatná chodba se vzájemným propojením. Budeme tedy prozkoumávat dvě jeskynní větve.

 

Úplně tady chybí bláto. „Normální“ jeskyně vznikají ve vápencích, ale tyhle ve stolových horách voda vymodelovala v pískovcích. A že tady není bláto je logické. Křemité pískovce totiž neobsahují nic, z čeho by při rozkladu horniny mohl blátivý jíl vzniknout. V krkonošských jeskynních je nemožné se pohybovat bez kvalitní částečně nepromokavé kombinézy, Tady nejenom že kombinézy sundáváme kvůli patnáctistupňové teplotě, nechceme se uvařit, ale vůbec si spodní oblečení nezašpiníme. Dokonce i rukavice používáme sporadicky. Při fotografování stačí ruce o sebe otřít a čistý křemenný písek je pryč.

Průstup jeskynní je však relativně fádní. Nikde žádné propasti, plazivky, úžiny a lezení komínů. Jen na volné pískovcové bloky musíme dávat pozor. Ačkoli jme v pískovcích, jeskyně má na několika místech krápníkovou výzdobu. Jsou tu útvary podobné stalaktitům, ale nejnápadnější jsou útvary zvané „muňecos“. Vypadají jako houby s bílou nožičkou a tmavým kloboučkem. Stavební hmotu všech útvarů ovšem netvoří kalcit, ale opál. Podle nejnovějších výzkumů slovenské části výpravy bádající ve dva kilometr vzdálené jeskyni Charles Brewer Cave se na tvorbě jeskynní výzdoby velkou měrou podílí mikroorganismy a přispívají svými pavučinami i všudypřítomní malí pavouci.

 

Před jeskyni se vracíme až za tmy. Vypadá to na déšť. Pořádný, tropický. Marek nastupuje na lana první a stíhá to. Ríša už začíná bojovat s prvními kapkami blížícího se přívalu a já si to vychutnávám. Jako kdyby na mně někdo vyléval kýble vlažné vody. Být to někde v Evropě tak v tom zmrznu. Tady to spíš příjemně chladí. Co už není příjemné, že lano nade mnou uvolňuje z promáčeného porostu na skalní stěně koláče bláta a celé trsy tropického rostlinstva. Mám hady a pavouky rád, ale nerad bych, aby s nějakým tím drnem na mně přistál i malý zelený hádek a hledal v lezecké výzbroji útočiště. Na hranu propasti dolézám nejen zcela promočený, ale i obalený černým bahnem.

 

„Citíš ten průvan ?“ Volám na Marka a dělám poslední záměru do slepé odbočky. Opravdu slepé ? Kde by se pak vzal průvan ? „Tak tam vlez, jestli ta švíra někam vede“ odpovídá Marek, sedá si na kámen a rozbaluje čokoládu. Moc se mně tam nechce. Jediná cesta je protáhnout se úzkou průrvou protékanou vodou. Proč se tam někam drát, když okolo jsou široké neprozkoumané chodby kde se dá kráčet ! Objevitelský pud vítězí a úzké místo zdolávám. To co vidím překonává všechna očekávání. Do dálky běží chodba tak 3-4 m vysoká a zhruba stejně tak široká. Nikde ani kámen, vše čistě vymodelované mladé jeskynní prostory. Fantasie. Marek má po svačině. Jdeme bádat.

 

Chodba stále mírně stoupá a postup v říčce s písčitým dnem je zážitkem. Stěny začínají být rozčleněny množstvím až metr vysokých skalních pilířků - pískovcových hodin - známých z našich skalních měst. Stále přibývají a jejich tvary jsou stále bizarnější. Jedněch se neopatrně dotýkám a hodiny se bortí. Zjišťujeme, že pískovcová vrstva je velice málo zpevněná a tady někde budeme muset hledat geologické vysvětlení vzniku místních jeskyní. Teď však na úvahy není čas. Musíme dál.
Pískovcových hodin přibývá, chodba se rozšiřuje a na stěnách svítí bílé opálové „žampiony“. Říčka meandruje a narůžovělé pastelové barvy skalního podloží vytvářejí iluzi červené vody. Nestačíme už pilíře sledovat a profil chodby už není tak pravidelný. Občas musíme prolézt pod velmi tenkým skalním mostem. Jen se ho moc nedotýkat, mohl by nám spadnout na hlavu. Jediné, z čeho máme obavy, je přívalová voda. Kluci už to v prostorách jeskyně Charles Brewer Cave zažili. Průtok několika desítek vteřinových litrů se během krátké doby zvětšil na několik tisíc. Ovšem tam bylo kam utíkat. Tady by to bylo horší. Chodba by se vodou zalila celá.

Průzkum a mapování končíme v členitém dómu s černým organickým blátem na dně. Postup dál je možná jen mezi velkými bloky závalu. Dostali jsme se asi někam pod dno zavalené propasti nebo griety. V mapě necháváme velký otazník. Další den budeme muset věnovat objevování paralelního východního tunelu.

 

Východní tunel pokračuje v šířce 20 až 40 m až ke grietě, kde se jeskyně mění. Mizí balvany a říčka se líně plazí po skalním dně. Zouváme holínky a bosí brouzdáme vodou. Je příjemně teplá, nejsem na to z horských jeskyní zvyklý. Jezírko je bohužel dlouhé jen pár desítek metrů. Škoda, byla to osvěžující koupel na nohy, celý den zapařené v holínkách. Chodbu opět přehrazuje balvanitý zával. Na jeho průzkum už při této výpravě čas nebude.

 

Pečeme se opět na slunci a je nám jasné, že dnes již vrtulník nepřilétne. Hlavou se honí různé myšlenky. Převrat, pád vrtulníku nebo prostě jen organizační zmatek. Naštěstí to třetí je pravdou a po jeden a půl denním čekání prudce stoupáme nad naší bádací oblast. Poslední pohled do propasti na naší Pavoučí jeskyni – Sistema La Araňa. Její celková délka 2,5 km je víc než dobrým výsledkem. Vrtulník nabírá na rychlosti. Vidíme rozsáhlé plochy vykácených tropických lesů a vypalované savany. Jak tak nad tím přemýšlím, brzy si tu Zeměkouli vybydlíme ……

RNDr. Radko Tásler